Krajina mého srdce

Krajina mého srdce

Procházka lesním porostem zahaleným do podzimního hávu mě pokaždé vrací do dětských let. Vždycky jsem milovala ten slastný pocit zabořit své nožky do nadýchané, pestrobarevné peřiny opadaného listí. Les jakoby hořel pod záplavou těch nejúžasnějších barev podzimu.

Procházím se v plamenech, zvedám zrak ke korunám opadaných stromů. Sluníčko mě jemně hladí po tvářích svými hřejivými paprsky. Už nemá tak mocnou sílu, jako v létě, ale o to je jeho poslední zlaté pohlazení krásnější. Ohlédnu se za sebe, všude naprostý klid. Vnímám krásu krajiny. Jako by ji namaloval malíř, kterému na paletě zbylo jen pár barev- žlutá, červená, oranžová.

A já mu v té uhlazené krajině udělala pořádné stopy. Ale co, procházku v listí prostě miluji. Naposledy si vychutnám ten klid a krásu podzimního lesa. Odcházím domů. Snažím se ten krásný pocit na duši uchovat ve své paměti na později, až mi bude smutno. Snad to nebude tak brzy.